Moravany  (dole pod článkem o zámku v Moravanech)

Kouzlo Moravan vždy spočívalo a i nadále spočine v jejich klidu, nerušeném rozjímání napříč dějinami, stranou všeho ruchu a úžasných projektů, které by jakkoliv rušily místní i oddechuchtivé obyvatele, dojíždějící ze spřátelených osad, zejména nevelké vsi poblíž Černošic, na lepších mapách k nalezení pod názvy jako Praga, Praha, Prague, Prag, kteří v letním období každoročně povýší počet obyvatel v Moravanech i na dvojnásobek. K návrhům ke sloučení obou osad zatím zůstáváme neteční, jelikož způsob hospodaření jejich osadního výboru si v našich končinách absolutně nemůžeme dovolit… Aby to zase nevypadalo, že se v Moravanech nepovedlo za posledních patnáct let ani čtyřbarevné kotě a rada města Ronov nad Doubravou na Moravany zapomíná, je třeba upozornit na poměrně velké investice, které významnou měrou zpříjemnily život v této lokalitě. Z nich si ceníme zejména vyasfaltování komunikace ve spodní části naší vsi, rekonstrukci autobusové zastávky a přestavbu budovy bývalé hasičské zbrojnice na velmi pěkné zázemí pro scházení se a odpočinek místních i přechodných obyvatel Moravan. Mnozí z Vás si právě nejspíš říkají: „Moravany… kde to je… aha, tam je ten zámek, nojo…“ Tak dobrá, zámek… každý si zámek v Moravanech vybaví možná trochu jinak, úměrně tomu, jak daleko sahají jeho vzpomínky. Gustava Mahlera tu na procházkách potkával pravděpodobně málokdo. Taneční parket v parku, JZD, knihovnu, poštu, živý skanzen indické kultury, sofistikovanou chovnou stanici dnes již vzácně chovaného susa domestica, doplněného přidruženým chovem ratuse norvegia a také méně oblíbené muscy domesticy pamatují ale živě mnozí. Jelikož máme tento prostor v Městečku přislíben v podobném rozsahu pravidelně v každém čísle, rozhodli jsme se připravit pro své milé spoluobčany, kteří se rádi dívají kolem sebe i zpátky do historie, několik zastavení na zámku v Moravanech a jeho okolí v jeho lepších časech, v dobách minulých. Pokusíme se touto cestou přinést něco poznání, něco historie, a možná i trochu tajemna z hlubin věků tak, abyste měli příjemný důvod k zamyšlení třeba při projížďce na kole nebo cestou autem za prací, za nákupy, povede-li náhodou přes Moravany…



Zámek Moravany

Jak je to vlastně s historií toho zámku v Moravanech… tak se na to pojďme podívat: Ačkoliv vesnice Moravany existuje podle několika zdrojů již přibližně od 12. století, založení zámku probíhalo podle dobových záznamů a tradičního vyprávění přibližně takto: Jan Antonín Rabenhaupt ze Suché se po tuhé zimě roku 1717 prochází osadou, přiléhající k jeho tvrzi v lesích a pozoruje, jak se malé dřevěné chaloupky probouzí do jarního rána. V hlavě si znovu promítá svůj včerejší, poněkud pochmurný rozhovor se svou paní a přemýšlí, čím by jí udělal radost a zároveň tak trochu i sobě… „Tahle vesnice je jako stvořená pro Annu. Mohl bych jí ji vý- hodně prodat. Už dlouho sní o tom, že si koupí ves.” Setrval po procházce ještě chvíli v opuštěné tvrzi, pak nasedl do ko- čáru a vrátil se, poněkud lépe naladěn, zpět do svého sídla. Rozhodl se, že ihned vyhledá svoji ženu Annu. Zastihl ji sedící v křesle, hledící do ohně. „Drahá,” oslovil ji, „vzpomínáte, jak jste mi říkala, že byste si přála koupit si svoji vlastní ves? Myslím, že jsem našel jednu, která Vám zajisté padne do oka.” „Kterou? Jak se jmenuje? Myslíte, můj pane, že na ní budu mít dostatečný obnos?” Jan Antonín přešel pomalým krokem k oknu spokojený, že se jeho nápad manželce zalíbil a pronesl: „Jsem přesvěd- čen, moje drahá, že jakýkoliv obnos, jež mi za ní nabídnete, bude dostatečný, pokud se Vám můj návrh zamlouvá. Vaše víska se jmenuje… no sám ani nevím… žije tam myslím rod Moravů, Moravců a ještě asi dvě rodiny pastevců koz odkudsi z dalekého východu, ale jejich přízvisek si již nepamatuji… říkejme prozatím těm pár chaloupkám Moravany. Časem si je můžete nazvat, jak Vám bude libo. “ Ještě toho roku se Anna Františka Franchimontová z Frankfertu stala majitelkou osady Moravany s tvrzí. Anna si však na bydlení v tvrzišti nemohla zvyknout. Byla zhýčkaná luxusem v zámku a tvrz jí připadala jako nesnesitelná díra. Když se procházela po chodbách, obklopovala jí jen temnota, studený kámen, vlhko a chlad. Slyšela po celém stavení vrzat dveře. Vadil jí průvan. Její postel nebyla dost měkká. Její komnata jí připadala úzká a stísněná, jako by byla zavřená ve skleněné lahvi. Stýskalo se jí po zámku. Jednoho dne dospěla k rozhodnutí, že starou tvrz nahradí vlastním novým, přepychovým zámkem. Na to ale potřebovala architekta. A ne ledajakého. Musel to být mistr ve svém oboru. Anna se poptala svých nejlepších přítelkyň, ale žádná nevěděla o důvěryhodném architektovi. Začala být nešťastná a pomalu jí na mysl přicházely pochyby o výhodnosti koupě. Jednoho dne k ní zavítali její dobří přátelé, hrabata CarettoMillesimo. Strávila s nimi příjemné dopoledne, trochu se uvolnila. Seděli spolu u stolu a jeden hrabě se zmínil o vý- stavbě svého nového zámečku. Anna zpozorněla. Věděla, že hrabata by práci nesvěřila kdekomu. Svitla jí naděje. „Kdo Vám Vaše moderní sídlo navrhl, pane Millesimo?” „Jan Blažej Santiny-Aichel. Proč to chcete vědět Anno, smím-li se ptát?” „Potřebovala bych někoho zkušeného a schopného, aby mi postavil zámek. V téhle tvrzi už dlouho nevydržím.” „Pan Santini je skutečně vynikající architekt. Všechny budovy, které dosud postavil, vypadají skvostně.” Když hrabata odjela, Anna šla hned spát, tedy přesněji snít… Konečně našla to, co hledala celé dny. Do měsíce poslala pro Santiniho. Po několikadenním jednání se dohodli, že Santini postaví pro paní Annu Františku Franchimontovou v Moravanech dokonalý zámek. Jelikož Santini pracoval na sídle poněkud dlouho, vrátila se Anna dočasně do zámku svého manžela a čekala, až bude ten její dostaven. Počítala dny, nemohla se dočkat. Jakmile byl zámek hotov, okamžitě nasedla do kočáru a vypravila se do Moravan. Nemohla uvěřit svým očím. Zámek byl přesně takový, jaký si ho představovala. Co spatřily v tu chvíli oči majitelky prvního zámku v Moravanech, si povíme v příštím čísle. 

 

 

Tak kdepak jsme skončili s vyprávěním o Moravanském zámku ? Ano, máte pravdu, paní Anna Františka Frachimontová vystoupila jednoho slunečného dne roku 1719 z kočáru poprvé na nádvoří svého zámku v Moravanech. Poněkud nevěřícně rozhlédla se kolem sebe pohledem člověka, jenž byl nečekaně probuzen a není si docela jist, zda ještě sní, či už hledí do reálného světa. To co viděla, sice odpovídalo plánům, nad kterými strávila spolu se svým architektem Santinim bezpočet večerů a nocí, naživo byl však zámek a dvůr mnohem půvabnější. Ty barvy, upravená zeleň, služebnictvo ustrojené do nedělního… Anna Františka se volným krokem prochází novým sídlem, prohlíží si citlivě vyzdobené pokoje, zastaví se v moderně vybavené kuchyni v přízemí, zajde i ke koním, doprovázena svým dobrotivým mužem, panem Janem Antonínem Rabenhauptem. Konečně se osmělil a pronesl nahlas otázku, již v sobě nosí celý dnešní slavnostní den: „Jste spokojena s výsledkem moje paní? Budete se v Moravanech cítit šťastná?“ … „Myslím, že ano, můj laskavý Jane Antoníne, myslím, že tento dvůr, ani kraj již dobrovolně neopustím“ Štěstí Anny Františky však netrvalo dlouho. Finanční situace Rabenhauptů se rok od roku zhoršovala a jako jediná možnost, jak se z potíží dostat alespoň trochu se ctí, ukázal se nakonec prodej Moravanského panství i se zámkem spřízněnému rodu Caretto Milessimo. Od té doby zůstal zámek neobývaný a neudržovaný až do roku 1746, kdy se dostal dědictvím po Ignáci Václavovi jeho manželce Marii Dorotě baronce Vernierce. Byl nevlídný podzimní podvečer, do střechy zanedbaného, roky neobývaného zámku v Moravanech bubnoval déšť, vítr neurvale svištěl prázdnými maštalemi. Marie Dorota se prochází svým dědictvím, rozhlíží se po vykradených komnatách a dívá se, co tu zbylo po předchozí majitelce. Skoro nic. Nepořádek, rozbitý nábytek, pár obrazů po zdech… nějaké portréty… a jak sem nepříjemně fi čí okny beze skel… Je už skoro večer. Vzala si od kočího, který ji doposud při prohlídce zámku doprovázel, zažehnutou louč a poslala ho napřed ke kočáru. Chce zůstat chvíli sama a zvážit, jak naloží se svým dědictvím. Posvítila si loučí na obraz v čele místnosti. Portrét ženy ve středním věku. Kdo by to mohl být? Ano, bude to nejspíš paní Franchimontová, vdaná za pana Rabenhaupta, pamatuje si tu tvář, jako mladá je určitě vídala ve společnosti Milessimů při více příležitostech. Jak se teď na ní dívá… jak odpovědět na otázku v jejích očích…? Marie Dorota se nyní cítí poněkud nesvobodná, neměla se snad ani na ten obraz dívat. Teď už nelze uhnout pohledem… anebo lze? Ze zamyšlení vytrhl Marii Dorotu nepříjemný křik krkavce, který prolétl otevřeným oknem do zámku. Tak tak uhnula z dráhy jeho letu. Snad poslední, symbolický pozdrav původních majitelů, možná jen náhoda… (Raben – česky krkavec, symbol rodu Robenhápů, něm. Rabenhauptů). Máváním křídel v malém prostoru zvířil trochu prachu a cestou ven shodil pár předmětů z parapetu okna směřujícího do zahrady. Marie zaslechla mezi padajícími krámy něco z kovu… zvědavost ji nedá a jde se s loučí podívat, co by to mohlo být. Klíč. Klíč to byl, obyčejný klíč. Ale proč spadl zrovna teď? Má ho zvednout, má ho nechat ležet… Marie cítí v zádech pohled paní Franchimontové, vnímá, jak čeká, co udělá. Ví, že když nechá klíč ležet, pohled z portrétu jí to nikdy neodpustí a zvedne-li, Moravany neopustí… „Kočí ! Kde jste kočí ? Jedeme ke kováři. Doslechla jsem se, že je v Moravanech kovárna. Má v ní být nějaký kovář Šobul, údajně starý a moudrý muž, potřebuji s ním mluvit.“ „Ano paní, vím kde to je. Hnedle kousek od rybníka pod zámkem, můžeme tam zajet hned.“ „Dobrý den, kováři, neruším?“ „Nerušíte vzácná paní, vítejte. Co si přejete?“ „Poslyš, kováři, prý jsi muž nejen silný, ale také moudrý. Je možné sestavit ke starému klíči nový zámek?“ „Myslím, že ano paní. Není to jednoduché, ale nikoliv nemož- né“ „Dobrá, kováři. Zde je klíč. Dokážeš-li to Ty, dokážu to i já. Za týden na viděnou. Kočí, jedeme !"